Byl jednou jeden mejdan. Vlastně to ani nebyl mejdan, bylo to takové přátelské posezení, kdy se mělo kecat o práci a o starostech života vůbec. Jenže jsme se sešli jenom tři. No jenom! Dnes si říkám, ještě že nás, teda vlastně jich, těch ženských nebylo víc. I když, kdo ví?
Hned po první půlhodině se to zvrhlo příjemným směrem. Holky se začaly dohadovat, která z nich to líp umí a začaly padat termíny jako ,,kouřit péro“, ,,zasunout ho až do krku“ a podobně. Tvářil jsem se, že jako nevím, o co go, ale v duchu se mi promítal nezastavitelný film. Když takhle ještě chvíli provokovaly, plácnul jsem Táňu po zadku a prohlásil, že na ty teoretické kecy už nemám sílu.
Kupodivu se neurazila a zareagovala velmi bystře. Měl jsem ho venku, než bych napočítal pět. A pak nastal pro mě sice nepochopitelný, ale na druhou stranu neuvěřitelně příjemný souboj. Každá chtěla dokázat, že umí něco víc než ta druhá.
Předháněly se v lízání a v už zmíněném strkání do krku, až se mi točila hlava i žalud současně. Bylo mi jasné, že se musím nějak revanžovat, tak jsem zasouval a zasouval, chvílemi jsem ani nevěděl kam.
Nespočetněkrát jsem měl chuť stříkat, ale kdo by se chtěl připravovat o takovou nádheru? Kromě toho mnou cloumalo dilema, na kterou z nich? Při té své ješitnosti by si snad vyškrábaly oči.
Nakonec se mi z toho podařilo vybruslit se ctí.
V momentě, kdy obě oblažovaly můj, přiznejme, už značně namožený nástroj, jsem to vypálil jak ránu z děla. Holky si nemohly nic vyčítat, každá si slízla kousek a jak jim to chutnalo!!! Takže když to sečtu a podtrhnu, není nad komorní mejdan.