Mejdany party na mé chatě byly čím dál víc nudnější. Většinou se všichni namazali a bylo doslova mrtvo. Jediná, která mě mezi nimi zajímala, byla Žaneta. Vysoká, černovlasá dívka s věčně zadumaným výrazem. Nestranila se jich, ale nebyla určitě jako oni, odmítala všechny návrhy chlapců s milým úsměvem. Podobně jako já, bloudila od ničeho k ničemu, a tak jsme se daly do řeči o děvčatech.
Nadhodila jsem vztah Pepiny a Jolky, ale Žanetu nepohoršoval, dokonce mi připadalo, jako by se ve slo¬vech její odpovědi skrývala závist. Když jsme se loučily – odjížděla prvním ranním vlakem – přilípla mi rty na tvář a od smrčků před chatou mi ještě zamávala.
Při úklidu po partě – prostě se zvedli a čao – jsem se zařekla, že to bylo naposled. Ale s tou černovláskou Žanetou bych se setkala ještě moc ráda. Štvalo mě, že jsem jí to nepověděla…
Myslela jsem na to i pak, když jsem vlezla konečně do spacáku a nemohla usnout. Nikdy jsem ještě nemyslela na holku takovým způsobem, jako tu neděli. Nejdřív mě to dost zaskočilo, ale nebyla jsem zvyklá nějak se omezovat, ponechávala jsem svým myšlenkám naprostou volnost.
Měla jsem před sebou Žanetu jako živou, s pevnými prsy, výraznými boky a štíhlýma dlouhýma nohama, představovala jsem si, jak ji svlékám, a byla jsem z toho tak vzrušená, že jsem se začala brzy laskat na prsou, a pak sklouzla po pevném břichu do kalhotek, vnikla prstem do kundičky, dráždila si lupen poštěváčku. Dovedla jsem se až k úlevnému vzlyknutí a měla jsem v očích stále obraz černovlasé Žanety.
Probudila jsem se, na všechno si vzpomněla a pak si uvědomila, že Žanetu potřebuji, abych mohla být šťastná. V pondělí ji vyhledám, svěřím se jí s tím, co ve mně probudila, přiznám se jí… Přeskočilo mi? Co když se mi vysměje a navíc prohlásí, že jsem cvok? Jaký mám důkaz, že je schopna opětovat můj vztah?
Těch pár slov o Pepině a Jolce vůbec nic neznamená, mé pocity mohou být jenom klam… Ale jak zařídit, abych se dozvěděla, zda mohu doufat? Pozvat znovu celou partu? A co když bude jednat Žaneta tentokrát jako ostatní?
Pak jsem dostala spásný nápad. Nebude to ode mě docela fér, ale snad mi Žaneta odpustí malý podvůdek…
Přijela vlakem v šest a divila se, že s ní nejel nikdo z party.
Zřejmě přijedou až půlosmičkou. Nalejeme si zatím skleničku, pustím ti video, prohlásila jsem, šla k přístroji, zasunula kazetu, stiskla tlačítko a zamířila ke skříňce s alkoholem.
Nalila jsem dvě finské vodky a mrkla na obrazovku, kde jedna žena začala svlékat druhou.
Ježíši Kriste, promiň, Žaneto, přehmátla jsem se, řekla jsem, postavila vodky na stůl a chtěla jít k videu, ale Žaneta mě chytla za ruku.
Nech to, ještě nikdy jsem nic takového neviděla.
Jak myslíš. Přiťukneme si?
Pozvedla jsem sklenku. Žaneta si se mnou přiťukla, ale pouze si lízla s očima stále upřenýma na obrazovku.
Zajdu uvařit kávu, zamumlala jsem.
Žaneta přikývla. Jak se jí lesknou oči! A ten ruměnec… Copak už nemám dostatek důkazů? Copak už může být vhodnější chvíle, abych se jí svěřila? Uvažovala jsem v kuchyňce.
Postavila jsem šálky s kávou na stůl, usedla vedle Žanety. Měla pootevřené rty, ruku mezi stehny. Žaneto, kdybys tušila, jak jsi milá… Usrkávala jsem horkou kávu a ta její chladla bez povšimnutí.
Video skončilo vrcholnou ukázkou lásky lesbických žínek. Žaneta na mě pohlédla, polkla žhavou slinu a zrudla. Tak to vyslov, vybízela jsem se v duchu, ale znovu to zbaběle oddálila.
Donesu ještě vodku, zachroptěla jsem, a jak jsem usrkávala, strčila jsem do stolu a káva vyšplíchla Žanetě do klína.
Promiň, já… Vždycky jsem byla nešika. Musíš si to sundat, zaperu ti to, mumlala jsem zmateně, tohle jsem neplánovala.
Proč ty? Přece mně nebudeš posluhovat? Usmála se.
Nedělej si kvůli tomu výčitky.
Jsi hodná, Žaneto. Jiná by mi hned vynadala, řekla jsem a odvedla ji do koupelny, ukázala, jak si má pustil vodu, a opřela jsem se o zárubeň, aby mi nepodklesly nohy.
Žaneta si přetáhla blůzku přes hlavu, vysoukala si z těsných džínů, sáhla si na záda, aby rozepnula podprsenku. Všechno si pak pečlivě prohlížela proti světlu, pak srolovala i kalhotky po stehnech.
Hleděla jsem na její ňadra, koupala oči v jejím hustě zarostlém klíně a skoro jsem zapomněla dýchat. Vycouvala jsem raději do pokojíku a roztřesenou rukou popadla sklenku s vodkou.
Kláro, můžeš mi půjčit něco na sebe? Zavolala Žaneta.
Mám tu jen tepláky…
Stačí župan, je tady teplo.
Nesla jsem jí ho. Prala skloněná nad vanou, s vysazenou zadničkou. Kdybych tě mohla aspoň pohladit, mys¬lela jsem si už téměř zoufale.
Co je to s tebou, Kláro?
Nic. Nevšímej si toho. Jsem asi roztržitá, protože se ještě nikdo neukázal.
Zdá se, že si budeme muset vystačit sami.
Žaneta si oblékla župan, ale neobtěžovala se jeho zapínáním. Zírala jsem na její pyšně zahrocená ňadra s velkými bradavkami a polykala příšerně žhavé sliny. Spatřila jsem už nádhernější? Věděla jsem bezpečně, že určitě ne.
Je to blbý, nepřijeli, vyhrkla jsem zmateně.
Nelituji.
Žaneta usedla na pohovku a župan se jí rozevřel. Vlastně jsem ráda, že tu nebudou, nemá význam, abych to před tebou skrývala, Kláro.
Nebude ti zima, Žaneto?
Vždyť tady máš jako v lázni, Klárko. Nebo ti snad vadí, že se ti ukazuji? Zahleděla se mi upřeně do očí.
Ne. Naopak. Víš, Žaneto, já… zmlkla jsem, nevěděla, jak dál.
Klárko, vzala mě za ruku, nemáš tam ještě něco takového, jako to o té učitelce?
Myslíš video?
Ano, ale o chlapech ne.
Mám, jenže…
Tak to pusť a sedni si ke mně, ano?
Vyměnila jsem kazetu, stiskla tlačítko a jako v nádherném snu se posadila vedle Žanety. Držely jsme se za ruce a sledovaly ženy v bílých halenkách a krátkých sukýnkách stejné barvy při odpalování míčků na zelenou cvičnou stěnu.
Jedna toho měla už dost. Otřela se ručníkem a pozorovala chlípně tu mladší. Ta odhodila raketu, přistoupila k ní, líbala ji na rty, pak na krk a do hlubokého výstřihu halenky. Starší žena couvala k žebříku – kurt byl pod úrovní země – zavřela oči a pozvedla ruce k ramenům dívky, která jí vyhrnula halenku a mazlila se s jejími prsy. Pak její všetečné ruce vklouzly pod skládanou sukýnku a do kalhotek…
Jsou to všechno výmysly filmařů... Ozvala se Žaneta.
Víš co si o takových myslí lidi?
Protože to jsou hlupáci a nemají potuchy o opravdové touze.
Třeba i mají, ale neodváží se to vyslovit, protože mají strach z výsměchu a odmítnutí…
Žaneto, položila jsem jí dlaň na stehno, my nejsme ten případ, viď?
Když mlčela, svezla jsem se na kolena k jejím nohám, položila dlaně na její stehna. Pozorovala pohyb mých rukou. Zakroužila jsem po vnitřních stranách jejích stehen, pročísla konečky prstů ohanbí a zaznamenala její hluboké povzdechnutí.
Kláro…
Zlobíš se na mě, Žaneto? Kdybys věděla, jak jsem se na tebe těšila. Kdybys mě odmítla, asi bych se zabila.
Co to plácáš?
Vzala moji hlavu do dlaní, sklonila se a vtiskla své rty do mých úst. Po dlouhém polibku pokračovala:
Už posledně… teď ti to mohu povědět Kláro... jsem uvažovala, jak ti naznačit, že sem jezdím kvůli tobě.
Skutečně? Já se snad zblázním z takového štěstí, zamumlala jsem, vmáčkla se tělem mezi její stehna a zaklonila hlavu, aby mi mohla líbat a laskat ňadra.
Hlavně, že jsme se našly, Kláro, řekla jsem jak v horečce.
Spojila jsem ruce za jejími zády, přinutila ji k hlubší mu předklonu a sála její bradavky, laskala je jazykem, když byla vzrušená k zešílení, jazykem jsem zakmital na jejím poštěváčku a...