Po stráních pod námi kroužili jezdci v barevných ochranných přilbách na příšerně řvoucích motokrosových strojích. Nebylo slyšet vlastního slova, ale my jsme už nepotřebovali naštěstí vůbec mluvit, věnovali jsme se plně činu. Scházeli jsme se tam pod lesem, protože to bylo poměrně blízko města a nemuseli jsme se obávat nějakého nemilého překvapení, každý se těmhle hlučným místům vyhýbal zdaleka. Navíc byl jeden z těch jezdících fanatiků můj muž a měla jsem ho spolehlivě pod kontrolou.
V prvních letech manželství jsem žádnou bokovku nepotřebovala, ale jak František propadal vůni benzínu, úměrně ubývalo našich souloží, pak se jim začal dokonce vyhýbat a stále víc tvrdil, že nemůže jít k mašině slabý jako moucha po dlouhé zimě, pokud chce dosáhnout výrazného úspěchu jako motokrosový jezdec. Nějaký čas jsem jen reptala, ale pak jsem si našla náhradu v podobě dvacetiletého Járy, kterého teprve před třemi měsíci navlékli do uniformy ve zdejších kasárnách. Když jsem si ho poprvé přivedla, dlouho se k ničemu neměl, musela jsem si ho vzít vlastně sama. Přes to své panictví byl Jára velice učenlivý žák a schůzku od schůzky dělal značné pokroky, ale hlavně byl správně nadržený, pět čísel za ty necelé dvě hodiny mu nedělalo žádné potíže.
Naše schůzky nad motokrosovou tratí mi šly k duhu, večer jsem si lehla a spala během několika minut jako dudek. Zpočátku jsem se obávala, co řekne můj muž na tuhle moji náhlou únavu, ale ten si pochvaloval velice pohodu, která u nás zavládla, a tak se mé schůzky s Járou staly pravidelnějšími a čím dál víc jsem je prodlužovala.
Sotva jsem se vzpamatovala z orgasmu, k němuž jsem se propracovala v poloze na znak, mrkla jsem na trať, jestli tam ještě jezdí můj muž, překulila se na břicho, poklekla, podepřela se pažemi a vyzvala Járu, aby si mě vzal zezadu. Ani nevím, co mě to napadlo, že jsem se podívala k lesu. Připadalo mi, že tam někoho vidím.
Někdo nás šmíruje? Pomyslela jsem si, ale to, co se dělo v mém svatostánku, mi nedovolilo na to nějak reagovat, pustila jsem to z hlavy, Járovy pohyby mě začaly rozpalovat, musela jsem jim vycházet vstříc, lidský obličej v maliní mně mohl být ukradený.
Teprve, když slast odezněla, vzpomněla jsem si na toho na okraji lesa. Mám to povědět Járovi? Ale co když dostane strach a víckrát sem nepřijde? Nejlépe asi bude, když si to vyřídím sama. Kuráž mi nikdy nechyběla a od úmyslu jsem nemívala příliš daleko k činu. Jára žadonil, že chce ještě jednou, ale vysvětlila jsem mu, že mám dnes na spěch. Když jsem si byla jistá, že je z dohledu, zvedla jsem se, upravovala si sukni a vykročila k okraji lesa. Seděl na pařezu a pokuřoval. Mohlo mu být kolem čtyřicítky, měl husté tmavé vlasy, na skráních dost prokvetlé, připadalo mi, že jsem ho už víckrát potkala.
Poslechněte, pane, není vám to ani trochu trapné? Spustila jsem.
O co kráčí, paničko? Ušklíbl se.
Zřejmě vám to dělá dobře, že?
Nejste vy ta, co támhle, kývl hlavou, souložila?
Nemám ráda, když mě někdo při tom šmíruje…
Chápu. Pan manžel by neměl radost…
Chcete mi naznačit, že mi můžete způsobit potíže?
I tak si to můžete vyložit.
Manžel by vám nevěřil. Důvěřuje mi. A já bych samozřejmě řekla, že jste si to všechno vymyslel.
Mám důkazy, řekl, sáhl do kapsy, podal mi několik fotografií.
Všechny byly velice jasné a o mé činnosti nemohlo být žádných pochyb.
Oč vám jde? Kapitulovala jsem
Moc rád bych si to s vámi taky rozdal.
A když odmítnu? Usmál se.
Byla byste sama proti sobě. Jak jsem vás za těch několik odpolední poznal, máte to ráda. Nebo si myslíte, že se tomu vojáčkovi nevyrovnám?
S chutí jsem se zasmála.
Je mu dvacet a vám aspoň čtyřicet…
Dvaačtyřicet, paničko. Ale abychom neztráceli čas. Budu mlčet jako hrob, pokud mi věnujete pár hodin.
Ale to je vydírání, člověče? Uniklo mi a málem jsem se na něj vrhla, abych ho zpolíčkovala.
Berte to jak chcete. Pokud vím, odjíždí váš muž v pátek na závody. Večer vás navštívím.
Ani náhodou, pane. Někdo vás uvidí a...
Máte zbytečné starosti, nenechám se uvidět. Tak v pátek po setmění, platí?
Vy jste docela zešílel, hlesla jsem, ale už byl pryč. Stála jsem tam a nevěděla, co si o tom myslet. Pak jsem se naštvala. Co si o mně ten chlap myslí? Nejsem přece děvka!
Když v pátek odpoledne vyslovil můj muž obvyklou otázku, jestli nechci jet na závody s ním, nescházelo mnoho, abych kývla. Stála jsem u okna a přihlížela, jak vyjíždí z garáže s autem, jak zapojuje přívěsný vozík s naloženým motocyklem. Zamávala jsem a on odjel. Nalila jsem si trochu červeného vína a měla na sebe vztek.
Mohla jsem prožít úžasnou noc s Járou… Jestli si ten chlap myslí, že mu padnu do náruče celá žhavá, bude moc zklamaný. Přejde ho chuť, až mu dám najevo, jak mi je strašně protivný. Bude mít pocit, že má pod sebou mrtvolu…
Ale všechno bylo jinak, než jsem si kreslila. Popíjela jsem už ze druhé sklenky a čekala, kdy se ozve zvonek. Když jsem pak zaslechla odbíjet deset z nedalekého kostela, napadlo mě, že ten chlap třebas ani nepřijde.
Dobrý večer, paničko.
Spatřila jsem ho krok za svým křeslem, v okně se ještě chvěla záclona.
Vy nemáte doma dveře? Vyhrkla jsem, jeho neobvyklý vstup mě přece jen zaskočil.
Co kdybyste stála za dveřmi se sekerou? Zasmál se. Ale vážně, paničko, nemám v úmyslu vás kompromitovat. Snad nečekáte, že vás pochválím za tuhle ohleduplnost?
Chválu si šetřete na potom, odvětil a položil mi ruce na ramena.
Dráždila mě sebejistota, která z jeho prstů vyzařovala. A rozčilovala mě, že se mnou jedná jako s nesvéprávnou.
Dejte pryč ty zatracený pracky!, zasyčela jsem, a když neuposlechl, chtěla jsem se zvednout, ale nedokázala jsem překonat tlak jeho rukou. Sklonil se ke mně a usedl naproti na pohovku. Navztekal mě spokojený úsměv v jeho tváři.
Poslechněte, vyhrkla jsem, tohle vám zakazuji! Uděláte si to a půjdete. A víc o vás nechci ani slyšet, rozumíte?
Nesluší vám, když se zlobíte, paničko, usmíval se.
Nemíním to opakovat, pane…
Ctirad, paničko. Co kdybychom si připili? Nemám rád, když se moc pospíchá…
Kde berete tu drzost, člověče!? Rozkřikla jsem se. Vydíráte mě a myslíte si, že si s vámi budu ještě povídat?
Rozepnula jsem si blůzku, strhla ji z ramen, škubla zipem u pasu. Sotva mi sklouzla sukně po nohou, rolovala jsem dolů i kalhotky.
Seděl a usmíval se.
Tak pojďte, ať to máme za sebou, přistoupila jsem k pohovce.
Máte báječné tělo, sdělil mi.
Odpusťte si ty řeči! Vybuchla jsem, ale zlost, s níž jsem se zbavila oblečení, jako by se rozdrolila, vystřídal ji zmatek. Proč jenom mluví? Copak mě nechce?
Něco tak nádherného jsem snad dosud neviděl…
Nejsem vám pro legraci, zamumlala jsem a chtěla couvnout, ale sevřel mi obě zápěstí.
Pospíchat by byl příšerný hřích, prohlásil a mně blesklo hlavou, jestli to není nějaký cvok. Svléknu se a on…
Náhle jsem cítila jako by mě hladil očima.
Jste zázrak přírody, paničko, zamumlal a svezl se na kolena k mým nohám.
Vzápětí jsem pocítila jeho ruce. Nevím, co se mnou stalo, měla jsem pod doteky jeho prstů pocit, že shořím. Celá jsem se rozechvěla, rozbušilo se mi srdce, zeslábly mi nohy, dech se zrychlil. Očekávala jsem dychtivě, co přijde dál. Položil mě na pohovku a já ani slůvkem neprotestovala. Začal polibky do vlasů a skončil u prstů nohou. Když se jeho rty sunuly po vnitřní straně mého stehna ke středu mého těla, vydraly se mi z hrdla první steny. To už nezpůsobila pouhá zvědavost. To už jsem věděla, že jsem neprožila nic tak úžasného. Stačil jediný polibek na rty svatostánku a blažená křeč mi zaškubala tělem.
Projel jazykem okvětní lístky mého kalicha a pil s chutí moji vláhu. Rozevřela jsem nohy, co jen to šlo, našla rukama jeho hlavu, zabořila se prsty do jeho vla¬sů. Prohnula jsem se v pánvi a tiskla si jeho zrychlený dech do svého klína. Zvrátila jsem hlavu a cosi křičela, ale to už mě jeho hbitý jazyk štval k další bezbřehé rozkoši. Než jsem se z ní vzpamatovala, pronikla do mě jeho rozžhavená ocel. Zazmítala jsem se v bouřlivém orgasmu. Do mého svatostánku začalo pleskat jeho semeno. Aááááách!