Po návratu do šatny mně Ema poučuje.Zase budeš mít dva, tentokráte však zůstanou pasivní a bude záležet na tobě a tvém důvtipu, co s nimi uděláš. Zkus na to přijít sama a až se vykoupáme, tak mi to povíš. Musím je mít oba současně? Ovšem! Poslední stuha, musím se ještě na sebe podívat do zrcadla, už je asi nikdy neobléknu. Co se s nimi asi stane, asi to patří k obřadu.
Děvčata mi to nechtějí říct. Alice souhlasí se vším, co jsem si vymyslela, že udělám za chvíli v chrámu. Jen jednu noc jsem v sobě měla spoustu fantazie.
Vstupuji na žíněnku.
Nuže poroučej, Abie.
Polož se na záda rozkroč nohy, poroučím prvnímu.
A ty si klekni mezi nohy k němu, ať máte údy co nejvíce k sobě, přikazuji druhému. Není to ještě dokonalé, musím vysunout zadnici lepšího mnicha na stehno toho druhého, který klečí. Teď teprve jsou jejich ocasy rovnoběžně a blizoučko u sebe. Chvíli se na ně dívám a vychutnávám svědivé vlhnutí kundičky. To bude opravdu Hofaisova jízda.
A nesahejte mi do toho, zavedu si je sama.
Jak poroučíš, Abie.
Rozkročím se nad nimi a pomalu přiklekám proti stojícím pyjům. Teď už mám oba mezi stehny, vysunuji zadeček a rukou si jeden namířím do prcinky. Druhý směřuji do análu. Už teď mi lůnem zavíří horkost, štiplavá a krásná. Přidržuji je oba ještě rukou a vypjatým zadečkem začínám tlačit. Prcinka zase tak zoufale zabolí. Uhnu rukou a musím se ohnout do oblouku. Nepřestávám však tisknout zadnici proti těm dvěma mučedníkům. Vzlykám a dráždím se narážením vysunutím zadečku stále více na oba pyje. Roztrhla bych se, musím trochu povolit a přitlačím znovu. Oba ocasy mezi sebou valchují zadní stěnu pochvy, která žhavě svědí.
Celá kundička je vtahována do hloubky a zoufale se tomu brání. Opírám se pěstmi o hruď ležícího mnicha, trhavými pohyby zadnice se nabodávání začínám pohybovat pánví, nejprve pomaloučku, jde to zpočátku dost ztuhle, obě ústí se však postupně poddávají pohybu, zrychlují. Slastné víření vystřeluje zaklínadlo do celého těla a proměňuje se v běsnící zvíře. Trhavě se vysunuji a znova narážím na ocasy a nejraději bych někoho kousala. Klečící mnich mi přejíždí nehty po zádech, prohýbám se ještě víc. Šílený tanec boků však již zrychlit nedokážu. Křičím aspoň a zarývám se nehty do ňader. Musím si působit bolest. Mniši asi pochopili, jeden mi rve svými nehty kůži na zadečku a druhý mi zaťatými prsty pomalu přejíždí vnitřní plochy stehen. Je to jako by se ve mně spojily pocity šelmy i trhavé oběti. Uchvácena nadpozemským šílenstvím štkavě vzlykám a narážím na ocasy s takovou silou, že se mi rvou vnitřnosti. Ten zoufalý výkřik byl poslední, co si pamatuji. Zhroutila jsem se v mdlobách. Procitám jako posledně, muži mně svírají mezi sebou.
Co poroučíš Abie?
Ležte, ještě ležte.
Všechno mně ještě pálí a jsem celá rozlámaná. Oba jsou stále ještě ve mně. Pomalu uklidňuji dech.
Jste moc hodní.
Jsme tvými otroky, sestro, poroučej nám co nejčastěji.
Asi budu.
Údy ochabují, vstávám, na ňadrech, stehnech a zádech i zadnici mám škrábance. Musela jsem být opravdu šílená, takhle si poničit kozičky. Snad to Alice upraví.


V sále jsem zvědavá.
Ti mniši něco říkali o otrocích, co to znamená?
Mniši, kteří vejdou do naší poloviny, jsou našimi otroky, nesmí ti odmítnout nic. Na mužské polovině jsme otroky my. Chrám je neutrální půda.
A jak mám tedy navštívit mužskou polovinu?
Nejprve budeš prohlášena za zasvěcenou, no a pak se opravdu musíš dosytnosti vyspat, i kdybys nechtěla, protože teď půjdou spát všichni.
Seskakuji ze stolu, jdeme s děvčaty do jejich ložnice. Je to prostorná, nízká místnost, celá je obložena dřevem a podlaha i lože jsou pokryty bílou kožešinou. Tak tady budeš za chvíli odpočívat, teď ale musíme ještě jednou do chrámu, který je teď rozzářen.
Klečící socha je pokryta rounem z mých jedenácti stuh sešitých k sobě. Zlatá písmena na něm září. Před sochou stojí velekněz s kněžkami. Pokleknu před knězem a políbím jeho plášť. Za ním přistoupí kněžka s rudou kutanou a obléká mně.
Těmito obřady si sestro Abie získala práva a povinnosti řádu Červených mnichů. Pamatuj však, budeš-li zde, není jiného světa kromě nás. Budeš-li však venku, není Červených mnichů. Řád trvá sto padesát let a doposud žádný na toto pravidlo nezapomněl.
Ani já nezapomenu, odpovídám, a kladu dva prsty do veleknězovy ruky. Znovu poklekám, políbím jeho plášť a odcházím za děvčaty. Teď již jako zasvěcená mniška.
Z chrámu mně odvádí malá Anička. Stojí mezi námi a z chrámu mně odvádí do našeho nového pokoje. Je stejný jako ten, který patří Emě a Alici. Svlékám si rudý plášť i stuhu. Ukládá mně do postele na široké lože.
Spi teď Abie, určitě to budeš potřebovat.
Políbí mně a odchází. Světlo pomalu zhasíná, do místnosti začíná proudit teplejší vzduch a já cítím, jak se propadám a propadám...
Tak dobrou noc a krásné sny Abie.